ThunderJaws

Když se v devadesátkách na přítelově Commodoru 64 spustil ThunderJaws, věděl jsem hned — tihle chlápci chtějí jet na vlně Jaws, ale s chutí do akcí. Hra je prostě akční plošinovka s gumovým hai v hlavní roli, který se pere po galejích a vejminách s nejrůznějšími protivníky.

Hraje se jednoduše: běháš, skáčeš, tloukéš. Hai má tři režimy útoku — normální koštování, prostrkávání a speciální náraz, který stojí energii. Její ztracíš i kontaktem s nepřáteli, a je to těsné. Mapy nejsou obrovské, ale mají vrstvu, najdeš si cestu nahoru a dolů, někam se lze dostat jen když máš správný stupeň, a podél všeho se to vyvíjí tak, aby ses nezbláznul nudou v prvních pěti minutách.

Grafika je typicky commodorní — skrovné, ale čtivé. Hai má charakter, pohyby jsou přiměřeně znervózňující. Zvuky? To je ta věc — někdy píská, někdy dunícího, melodie v menu ti víceméně zůstane v hlavě, ať chceš nebo ne. Občas to ale zní jako když se televizi něco porouchá, ale to je prostě ta época.

Hra nechytá závislostí jako třeba Ghosts 'n Ghouls nebo Ghouls 'n Ghosts. Je to spíš zkušební kouš — pár levelů, pocit, že ses něco naučil, pak už to začíná opakovat mechaniky a ty máš jasno. Zbytečně netrpí, ale ani ti to duši neosvěží.

Dnes? Pokud máš rád retro platformery a Commodore 64 si chceš připomenout bez nudy, ThunderJaws není špatný volba. Není to Impossible Mission nebo Commando, ale na sobě má to správné retro kouzlo a hraje se bez zloby. Stihneš ji za chvíli, a to je přesně to, na co si ve starém osmibitu vzpomeneš.