Sopwith

Rok 1984. Dokud jsem na Sopwith poprvé narazil, věřil jsem, že létání v počítači vyžaduje alespoň chvíli načítání z diskety a slušnou porci trpělivosti. Sopwith mě vyvedl z omylu — byl tam okamžitě, prostý a připravený vás zabít vlastní neschopností zatáhnout do oblouku.

BMB Compuscience vydalo tuhle věc pro MS-DOS v době, kdy o 3D leteckých simulátorech nikdo vážně neuvažoval. Sopwith je jednoduchá horizontální akce: pilotujete dvouplošník první světové války, střílíte na nepřátelská letadla a pozemní cíle, snažíte se nepřevrátit a přistát celí. Grafika je drátěná, jednobarevná, a vzduch kolem vás tvoří věčná šedá nicota. Přesto to funguje.

Ovládání tvoří jen pár kláves — stoupat, klesat, zrychlit, střílet, přemet. Právě ten přemet je srdce hry. Letadlo točíte otočkou, kdy se na okamžik octnete hlavou dolů a musíte rychle kompenzovat výšku, nebo skončíte v zemi. Zpočátku to dělá každý druhý hráč. Pak jednou za čas trefíte manévr čistě a cítíte se jako Red Baron. Tahle smyčka — pokazit, zkusit znovu, zvládnout — drží hru při životě víc než cokoliv jiného. Střelba je přímočará, nepřátelé jsou předvídatelní, ale terén a fyzika vás trestají za každou nepozornost.

Sopwith se pamatuje hlavně proto, že existoval v době, kdy neexistovalo nic srovnatelného na takto slabém hardwaru. Nezabíral skoro žádné místo, nevyžadoval nic zvláštního a přesto v sobě měl smyčku, ke které se člověk vracel. Dnes je grafika samozřejmě antická a zvuky jsou přesně to, co si představíte pod slovem „pípání". Hratelnost ale nezestárla tak špatně — je přímočará, srozumitelná a má v sobě tu jednu věc, na které stojí každá dobrá akční hra: moment, kdy poprvé uděláte správný pohyb ve správnou chvíli.

Dnes Sopwith sedne tomu, kdo chce pochopit, kde se vzaly akční hry dřív než měly pixely. V prohlížeči ho rozjedete za třicet vteřin a za dalších pět minut pochopíte, proč o něm lidé mluví čtyřicet let. Nejde o nostalgii — jde o to, že základní princip je pořád čitelný a trochu zákeřný. Přesně tak, jak to má být.