Fast Breed

Když zapneš Fast Breed, věříš si, že hrál něco zajímavého. Obrazovka tě vítá jednoduchým, ale přímočarým konceptem — jde o to chytat nebo vytvářet nějaké créatury a soupeřit s nimi. Jenomže konkrétní příběh se v paměti rozpouští jako sůl v horké vodě. Spectrum měl omezení a tahle hra jich využívá poctivě — jednoduché grafiky, minimalistní zvuk, přesto cítíš, že něco chybělo.

Fast Breed patří mezi ty zvláštní pokusy, které se snažily řešit, jak vytvořit systém chování a přizpůsobení v počítači s osmi bity paměti. Hrajes proti či spolu s umělými tvory, které se mají chovat jako živé. V devadesátkách by ti to připadalo jako zajímavá mechanika — něco mezi simulací a action hrou, kde nejde jen o reflexy, ale o strategu rozmnožování nebo vývoje. Na papíře zní podmanivě. V praxi se to hraje tuhleji.

Ovládání je jednoduché, jak se na Spectrum sluší — direction a tlačítko na akci. Problém není v složitosti, ale v tom, jak se hra protiví. Nejde o to, že by byla těžká — spíš jakoby se nevěděla, co chce být. Jedna chvíli se cítíš jako trenér, příštích pět minut jako příslušovatel zmetku, který se nejde ani správně ovládat. Vizuál Spectra v tom není krásný — spritely se klatem pohybují, barvy jsou to, co barvy, a orientuješ se spíš podle zvuku než podle obrazu.

Historická hodnota? Určitě. Fast Breed je zajímavý pokus o simulaci chování v době, kdy to bylo ještě experimentem. Nebyla to hra, kterou by hráli všichni, a řeknu ti — měla svoje důvody. Není to klenot, ale není to ani úplné zklamání. Je to spíš taková zvědavá odbočka, kterou si Spectrum fanda vzal vážně, když nic jiného nezbývalo.

Dnes si ji zahraješ, chceš-li pocítit, jak se hrálo, když nebylo jasné, co vlastně možné je. Není to zábava v moderním smyslu slova — je to spíš artefakt. Pokud tě zajímá, jak se tvůrci snažili překonat omezení, nebo chceš vědět, co všechno si pokoušeli vytvořit na primitním hardwaru, stojí to za pokus. Ale neočekávej přehlídku genií. Očekávej zajímavou chybu.