Shiftrix

Hlavolam, kterého ses právě zbavil, přijde zase za chvíli — to je Shiftrix v kostce. Jednoduchý, ale zákeřný princip: tvary padají shora, ty je otáčíš a posouváš, aby se dole složily bez mezer. Klasika devadesátkového DOSu, která si hraje na vlastní pravidla a neodpouští nepozornost.

Jde o tetrisovskou variaci s obměnou, která ji odlišuje od tuctu klonů z těch let. Stejně jako v Tetrisu padají kusy — tady různé tvary a kombinace. Jenže tady se nemusí zastavit. Hra ti dovoluje posunovat řady a otáčet je, pokud máš šanci na zásah. Je to gymnastika pro mozek, kde musíš myslet na to, co padá teď a co padne pak. Bez manuálu si nejsi jistý, kolik životů máš, jak se počítají body, kdy je konec.

Grafika má typické barvy MS-DOSu — obdélníky v křiklavých tónech na černém pozadí, každý tvar poznáš na první pohled. Zvuk spíš pípne, když dílek dopadne, než aby hrál symfonii — takové byly počítače té doby. Animace tu nejsou žádné, jen blikající kousky. Ovládání funguje, ale není moc intuitivní; klávesy působí tuze a někdy si nejsi jistý, jestli hra zaregistrovala, co jsi zmáčkl.

Shiftrix není hra, kterou by sis zapamatoval jako genialitu. Je to ale dobrý příklad toho, jak si tvůrce vzal známý recept a zkusil ho na pár místech změnit. Někdy to stojí za to, jindy z toho vyjde jen nudná odvozenina. Tady je to někde uprostřed — zábavné na chvíli, pak už jen repetitivní.

Zahrát si ji dnes s odstupem třiceti let? Proč ne, když se chceš vrátit do doby, kdy byly hry prosté a chvilka u klávesnice znamenala víc než dunění z repráku. Dává ti stejně relaxační efekt jako křížovka — nemyslíš moc, jenom vnímáš, co přijde. V prohlížeči běží bez problému, takže není důvod se jí vyhýbat, pokud tě tahle vlna nostalgie chytila za krk.