Arkanoid

Pamatuju si ten zvuk. Přesněji řečeno pípnutí — krátké, ostré, přesně ve chvíli, kdy míček odrazil od cihlové zdi. Sound Blaster ho reprodukoval bez milosti a já ho slyšel v hlavě ještě hodinu po vypnutí počítače.

Arkanoid od Taita vyšel v arcade verzi roku 1986, na PC pak dorazil o dva roky později. Žánrově jde o takzvaný breakout klon — tedy o přímého potomka Atari Breakoutu z roku 1976, který sám vychází z Pongu. Jenže Taito nepřinesl jen vylepšenou grafiku. Přidal příběhové zasazení (vesmírná loď, zničení, úniková kapsle), různé typy cihel, bonusy padající z rozbitých bloků a šéfy na konci kol. Ze statické hříčky udělal pořádnou arkádu.

Ovládáte platformu ve spodní části obrazovky a udržujete míček v pohybu, dokud nevyklidíte plochu. To zní jednoduše. Není. Míček zrychluje, bonusy vás pokouší a pak vás zničí — zvláště rozšíření platformy bere dvě ruky, protože si okamžitě začnete věřit víc, než byste měli. Ovládání myší funguje přijatelně, klávesnicí taky, i když méně precizně. Obtížnost roste plynule, nikde neskočí uměle nahoru, a to je pro hru z roku 1988 docela civilizovaný přístup.

Co dnes zestárlo? Grafika je pochopitelně skromná, ale to se odpouští. Hůř nese věk monotonie — po desátém kole poznáte šablonu a víc překvapení nečekejte. Arkanoid nebyl revoluční v nápadech, byl revoluční v provedení. Vzal dobrý základ a dotáhl ho na tehdy nedostižnou úroveň hratelnosti. To je důvod, proč se jméno Taito v devadesátkách vyslovovalo s respektem.

Dnes Arkanoid sedí nejlíp těm, kdo chtějí čtvrt hodiny čistého, bezpříběhového soustředění. Žádné cutscény, žádné tutoriály, žádné mikrotransakce. Jen míček, zeď a vaše reflexy. V prohlížeči ho rozehrajete za třicet vteřin a za dalších pět minut zapomenete, že jste měli něco dělat. Klasika tohoto druhu nepotřebuje omluvu ani nostalgie — potřebuje jen fungující klávesnici.