Pyramid Solitaire

Někdy stačí balíček karet a jednoduchý nápad. Pyramid Solitaire není hra, která by ti změnila život, ale je to přesně to, co potřebuješ, když máš dvacet minut a vypnutý mozek.

Jde o variantu solitéru, kterou znal už tvůj táta. Na obrazovce se vyskládá pyramida z karet — čím níž, tím víc jich je. Cíl je jednoduchý: odstraňovat dvojice karet, jejichž hodnota se sčítá na třináct. Královna a osmička? Jdou pryč. Devítka a čtyřka? Také. Zbývající karty si bereš z balíčku v rohu, a když dojde, snažíš se zbavit co nejvíc karet z pyramidy. Když nezbyde nic, vyhrál jsi.

Ovládáš to klávesnicí a myší — klikáš na karty, které chceš odstranit, a čekáš, až se ti podaří něco spočítat. Není v tom nic okázalého, žádné animace, žádné efekty. Jen bílé čáry na černém pozadí a čísla. Přesto to má svou hypnotickou sílu — jedna hra za druhou, a pak už máš za sebou tři hodiny, aniž by sis toho vůbec všiml. Chování je předvídatelné, bez překvapení, takže se můžeš soustředit čistě na logiku. Nebo na nic — někdy to funguje i bez mozku.

Pyramid Solitaire z devadesátek je přesný odraz doby, kdy u počítače seděli lidi, kteří si chtěli zahrát karty bez toho, aby museli znát nějaké složité pravidlo. Hra se na počítač přenesla, jak se to dělalo tehdy — bez výčitek, bez ozdob, čistě funkčně. Na rozdíl od dnešních solitérů na mobilu, kde tě bombardují nabídkami, je tu jen ta pyramida a ty.

Dnes se na ni podíváš a vidíš její stáří. Není to krásné. Není to ani špatné — je to obyčejné, a v tom je její kouzlo. Když si ji teď zahraješ v prohlížeči, víš přesně, na co si sáhneš. Není tam překvapení, není tam zklamání. Jen karty a čas.