Osiris

Strategie s RPG prvky a návrhařskou neurčitostí — taková je Osiris z roku 1993. Není to hra, kterou bys snadno zařadil do kategorie. Někde mezi budovatelstvím civilizace, řízením jednotek a vývojem postavy se coural nějací vývojář a nechal své dílo v podivném stavu, jako by sám neví, co tím myslel.

Hraješ nějakou egyptskou velmoc v písečném prostředí starověku. Cílem je stavět, získávat suroviny, školit jednotky a vést s nimi bitvy. Zní to skromně a přesně tím to je. Hra se snaží kombinovat prvky strategie na mapě s osobním rozvojem. Řídíš skupinu vojáků a zároveň se posouvá tvůj vlastní level. Logika tohohle mixu mi vždycky unikala, ale ten pokus zasluhuje připomenutí.

Hraní je zdlouhavé a často nejasné. Menu vypadá, jako by je navrhoval konzultant, který se ještě v práci neobjevil. Nejde o to, že by bylo špatně ovladatelné — jde o to, že se ti dlouho nevejde do hlavy, proč dělá věci to, co dělá. Bitky jsou pomalé, nudné a bez takové zásady taktiky. Stavění je jednostavné. Progrese hrubá a bez smyslu pro zajímavost. Hra se kotkví v pozadí tvého vědomí, aniž by tě trhala nějakou správnou motivací.

Na svou dobu nebyla úplně ignorovatelná — tuhle směs strategie a RPG někdo zkoušel, a Osiris je případ, kdy pokus nevyšel. Zmizela v archivech, a práv tak. Není to špatná hra v tom smyslu, že by byla rozbitá nebo nehratelná. Je to jen hra bez duše, bez jasné vize, bez toho jediného, co by tě přinutilo koukat na ni déle než dvacet minut.

Zahrát si ji dnes znamená vrátit se do času, kdy vývojáři nebyli jistí, co dělají, a ani hráči nevěděli, co po nich chce. Je to kuriozita. Vzdálená, stará a poněkud smutná. Ale právě to ji činí zajímavou — jako návštěva v muzeu, kde všechny exponáty už nikoho nebaví.