Bluebush Chess

Šachy na počítači v roce 1983 znamenaly jednu věc: stroj bude hrát jako dřevo a ty budeš vyhrávat pětkrát za sebou bez problémů. Bluebush Chess je přesně takový soupeř — umí si zahrát, ale ne nijak zvlášť chytře.

Jde o klasické šachy, nic víc, nic míň. Postavíš si desku, posadíš počítač na jednu stranu, vezmeš si bílé figurky a začneš. Grafika je řešená čistě textově — deska z písmen a čísel, figurky jako symboly. Nic neslibuje, nic nepředstírá. Takže když se podíváš na monitor s těmi primitivními značkami, prostě víš, na čem jsi.

Hraje se klasicky — napíšeš tah v algebraické notaci, počítač přemýšlí, hra pokračuje. Chová se rozumně, ale bez jiskry. Nebude tě matovat rafinovanými kombinacemi, ale úplně k zahození taky není. Je to průměrný soupeř, kterého porazíš, když se trochu soustředíš, a který tě dostane, když budeš hrát na půl. Pro učení se šachu to byl znatelný pokrok — konečně jsme mohli trénovat i o půlnoci, aniž bychom sháněli partnera.

V devadesátkách už šachové enginy běžely mnohem lépe a dnes je Bluebush Chess v podstatě k ničemu — hrát proti stroji, který přehlédne vlastní věž, nemá smysl. Ale v kontextu roku 1983, kdy byl osobní počítač pořád tak trochu sci-fi, to byl důkaz, že se dá zahrát i něco víc než Pong a Sokoban.

Dnes si ji zahrají historikové počítačových her a nostalgici, kteří si chtějí připomenout, jak vypadaly šachy, když počítač teprve učili myslet. Není to zábava, je to spíš archeologický artefakt — důkaz, že už před čtyřiceti lety jsme věřili, že si s námi počítač zvládne zahrát nejstarší hru světa.