Phasorchase

Když se na obrazovce objeví prvních pár pixelů a začne to bzučet, hned víš, že tady jde o něco jiného. Phasorchase patří do kategorie těch her ze Spectra, které se neotevírají v prvním pohledu — musíš si na ně zvyknout jako na chřipku, která se usadí a pak už ji neodchytíš.

Jde o akční hru z počátku osmdesátek, kdy se na Spectra valilo všechno možné a občas i něco nemožného. Naklíčeš se do kostýmu či vozidla a musíš pronikat labyrintem, střetávat se s nepřáteli a sbírat věci — tohle bylo tehdy standardní menu. Phasorchase ale v tom všem ctí určitou osobitost, která z něj neudělá nějkou frontovní titul, ale ani nepropadní zapomění těch, kdo si jím v nějaké chvilce pohrají.

Ovládání je jednoduché, grafika parádní svým monochromatickým způsobem — barevné polí a animace, co se drží v mezi mezi fluidností a flikkrem. Hraje se to gesto orientované, kdy se učíš reagovat na situace spíš něž plánovat několik tahů dopředu. To je ono — hra tě nenechá myslet, chce tvé reflexy a paměť na mapy. Není to přesně pohodlné, ale pro svou dobu to bylo normální, i když ne všem to sedělo.

Phasorchase dnes zkrátka funguje jako časový stroj do období, kdy tenhle druh her dominoval. Netýká se to ani tak toho, že by byla extralegendy, spíš to je věc čtení v historii — zjišťování, co všechno se na Spectra hrálo a proč. Zestárla přirozeně, žádný tragický pád, spíš tiché stáhnutí se do pozadí.

Pokud máš rád experiment, zvědavost a odkaz na dobu, kdy byla hra víc o průzkumu než o lineárním průchodu, připrav si chvilku času a otoč si Phasorchase v prohlížeči. Nebudeš zázračně nadšený, ale rozumět budeš, proč si tenkrát všichni své retro tituly střežili jako skvosty.