Operation Body Count

Rok 1993, Doom právě otřásl PC scénou a každé studio s pulsem chtělo mít vlastní střílečku z pohledu první osoby. Capstone Software to vyřešilo po svém — koupilo licenci na Wolfenstein 3D engine a vyrazilo do boje dřív, než by čekalo na cokoli lepšího.

Operation Body Count z roku 1994 je akční střílečka z pohledu první osoby zasazená do budovy obsazené teroristy. Hrajete za člena protiteroristické jednotky, cíl je přímočarý: projít patrem za patrem, zlikvidovat nepřátele a dostat se ven živý. Žádný složitý příběh, žádné morální dilemma. Devadesátková akce v nejčistší podobě.

Problém je, že engine, na kterém hra běží, byl v době vydání už dva roky starý. Wolfenstein 3D vyšel v roce 1992 a jeho omezení — žádné schody, žádné výškové rozdíly, chodby v pravém úhlu — v roce 1994 bila do očí obzvlášť bolestně, protože Doom mezitím ukázal, jak to udělat správně. Pohyb je tuhý, prostředí stereotypní a nepřátelé se chovají přesně tak, jak byste od recyklovaného enginu čekali. Střelba funguje, ale bez uspokojivé zpětné vazby — prostě klikáte a věci padají.

Pamatuju si, že tehdy podobné hry létaly po sharewarových disketách jako konfety. Operation Body Count jsem měl na jedné z nich a přišla mi průměrná i tehdy. Ne špatná — jenom přesně tak dobrá, jak musela být, aby se prodala. Capstone byl v té době znám spíš jako studio, které chrlilo střední třídu rychle a levně, a tato hra je toho učebnicovým příkladem. Dnes to zestárlo ještě výrazněji: tam kde původní Wolfenstein nebo Doom mají aspoň historický lesk, Body Count zůstal kdesi na půli cesty mezi oběma.

Dnes ji doporučím hlavně sběratelům žánrové historie — těm, kteří chtějí vidět, jak vypadal FPS trh v době, kdy každý honil Doomův stín a ne každý ho dohonil. V prohlížeči přes DOSBox ji spustíte bez problémů a hodina s ní je věnovaná dobře, pokud vás zajímá kontext. Jako herní zážitek roku 2024 nabídne sotva víc než nostalgie za monitorem s oranžovým svitem. A i ta je tentokrát mírně nakřivo.