Realm of the Undead

Když na obrazovce zmizelo poslední привидение a zbývá ti jen hrstka health pointů, uvědomíš si, že Realm of the Undead není hra, kterou bys hrál rád — je to hra, kterou si hrál proto, že jsi ji měl. Typ adventury, která se v osmdesátkách hemžila na Spectru, ale která už dnes vypadá jako stísněný bludný kód s černým pozadím.

Jde o dungeon-crawl s fixní perspektivou, kde se pohybuješ ztmavlou krajinou plnou nemrtvých, sbíráš si věci a hledáš cestu z bludiště ven. Grafika je čistě funkční — barevné obrysy postav na černé, zvuky jako ozvěna z hrobu. Spectrum tím maximálně vytěžuješ, ale vytěžuješ jej do řídícího stylu, ne do zábavnosti. Ovládání je klasické, pomalu se plazíš po mapě a hlídáš si, aby tě neobklopili ti bílí pixeláci, kteří se chování jako chlapi bez orientačního smyslu.

Problém je v tom, že hraní takovéhle věci dnes cítíš jako trpělivostní test. Pohyb je pomalý, pauzy při interakci dlouhé, a když tě na chodbě zaseknou tři wraithy najednou, víš, že není vůbec jasné, kdy ses mohl uhnout. Nejde o těžkost, jde o nejasnost. Hádáš, co se kdy spustilo a proč sis ani nevšiml, že ti opadla vida.

Realm of the Undead představuje to, co Spectrum uměl — maličkou hru s atmosférou a obsahu právě na hranici toho, co память stroj zvládne. Má svůj pohádkový rurální charm, a když víš, jak s takovými věcmi počítat, může ti chvíli hry utéct. Ale dnes? Hraje se to spíše jako archiv, ne jako zábava. Je to hra, kterou cením jako doklad, ne jako zážitek.

Pokud tě zajímá, jak vypadala adventura na Spectru v době, kdy nebylo poutavosti prioritou, a máš trpělivost s pomalým tempem a nepředvídatelnými srážkami — v emulátoru si ji můžeš vzít. Mě spíš zaujal fakt, že existuje, než že je zábavná.