Micro Machines 2: Turbo Tournament

Pamatuju si ten pocit, když jsem poprvé viděl závodit autíčko po kuchyňském stole mezi talíři a sklenicemi. Codemasters s Micro Machines 2: Turbo Tournament z roku 1995 vzali tohle kouzlo a nafouklili ho na dvojnásobek.

Jde o závodní hru s pohledem shora, kde řídíte miniaturní vozítka po absurdně každodenních prostředích — pracovní stůl, kulečníkový stůl, zahrada. Nejste závodník v kokpitu, jste hračka, která se snaží nepřejet přes okraj desky. Právě ten kontrast mezi banálním prostředím a vražednou rychlostí dělal sérii výjimečnou.

Oproti prvnímu dílu přibylo znatelně vozidel — k autíčkům a člunům se přidaly vrtulníky, tanky a formule, každé s jiným ovládáním a jinou fyzikou. Vrtulník se chová úplně jinak než tank, a hru to rozevírá. Trasy jsou rozmanitější a vizuálně nápaditější, grafika udělala viditelný skok. Přibyl i editor tratí, který tehdy trávil odpoledne spoustě kluků místo domácích úkolů. Multiplayer na jedné klávesnici byl chaos v tom nejlepším slova smyslu — a pro dva hráče na jednom počítači vlastně ideální případ užití.

Co Micro Machines 2 přineslo, bylo hlavně víc všeho dobrého. Série nikdy nebyla o simulaci, ale o rychlém, čitelném fun-factoru, a druhý díl ho dotáhl blíže k dokonalosti než první. Dnes hra zestárla přijatelně — ovládání je tuhé tak akorát, aby to bylo záměrné, ne frustrující, a tempo vás vtáhne dřív, než stihne překvapit rozlišení. Jediné, co zestárlo viditelně, je orientace v editoru tratí bez manuálu. V roce 1995 jste manuál měli. Dnes ho hledat nebudete.

Dnes si Micro Machines 2 sedne každému, kdo si chce připomenout, jak závodní hra vypadala, než z ní udělali simulátor fyziky pneumatik. A taky každému, kdo chce ukázat dítěti, že počítačové hry existovaly dřív než grafické karty za dvacet tisíc. V prohlížeči přes DOSBox běží bez zádrhelů, zvuk ze Sound Blasteru funguje a pět minut závodění na kuchyňském stole vás přenese zpátky tam, kde jste tuhle hru prvně viděli.