Mega Man 64

Mega Man na N64 není ten Mega Man, kterého znáš. Zapomeň na modrého robota v brnění, který střílí energií, a představ si místo toho bytost, která se zmítá v bílém prostoru a řeší logické skluzavky. Capcom tady zjevně experimentoval — a myslím tím experimentoval pořádně.

Jde o puzzle-platformer, kde hlavní postava bloudí složitými bludištěm složenými z barevných bloků a logických prvků. Cíl je prostý: dostat se k cíli, sbírat kusy, porazit bossů. Ale cesta tam je zbytečně matoucí. Hra se snaží být edukativní, didaktická, skoro jako by ji navrhovaly lidi, kteří si mysleli, že děti potřebují cvičit mozek během hry. Výsledek? Pomalá, někdy nudná exploration s občasnými zablesknutími originality.

Ovládání je těžkopádné. Pohyb po N64 joysticku se cítí jako tahání něčeho tíhy skrz melasu. Skoky nejsou přesné, kamera ti často překáží, a když se potřebuješ dostat do určitého místa, víš, že tě to bude stát minimum tři pokusy. Hra není nijak obtížná — spíš je otravná vlastními limitacemi.

Na rozdíl od původních her se tady nejedná o akci. Kombinuješ předměty, řešíš primitivní logické úlohy, skákáš po platformách, které se dají předvídat na míli vzdálenosti. Kaboom-faktor? Nula. Když se podívám na ostatní N64 tituly v té době, vidím, jak Mega Man 64 stojí vedle nich jako školitel v tělocvičně — nudný, ale má to nějaký smysl, alespoň pro někoho.

Pamatuju si jí jako na kuriozitu, ne jako na hru, kterou bych si vezl domů. Grafiky jsou funkční, zvuky jsou... tam. Hra jde zahrát a dá se i dokončit, ale necháváš tě v sobě pocit, že ses mohl bavit mnohem víc. Capcom měl odvahu udělat něco jiného — to ano. Ale odvahu neznamená úspěch.

Pokud tě zajímá, jak rozhodl skonam experiment Capcoomu s Mega Manem v 3D bez akce a plný logiky, půjdu si ji zahrát znovu. Ale pouze jako historickou poznámku, ne jako skutečný zážitek.