Maze Runner

Bludiště se postavou se pohybuje sám — ty jen čekáš a pozoruju. Maze Runner z roku 1986 je podivná věc, kterou bys čekal mezi edukačními programy, nikoliv v adventurách. Na disketě se skrývá hybrid klouzajícího bludaře a textového puzzlu, který tě zaskočí svojí primitivností i nápadností.

Jsi v bludišti a tvůj průvodce — pixel, kterému bychom mohl říkat Runner — se pohybuje podle pravidel, kterým nerozumíš. Hra ti klade otázky, staví Before-like situace, a ty musíš odhadnout logiku jeho pohybu nebo řešení. Je to mix na hraně mezi logikou a kostkou. Hra tě občas vezme za ruku, jindy tě nechá bloudit bez mapy. Cíl je zřejmě projít bludištěm a vrátit se, ale detaily se gumují v paměti.

Grafika je monochromní nejobjektivnější — čáry na černém pozadí, nic víc. Zvuk? Beepy a tóny, když se něco děje. Ovládání je minimální — odpovídáš otázkám, zadáváš příkazy a čekáš. Tempo je pomalé, až hypnotické. To není akce, to je meditace nad logikou. Některé chvíle se hraní těchom nudí, jindy tě logika poutá. Závisí na tvé náladě a trpělivosti.

Maze Runner zůstal v limbu — příliš experimentální na to, aby se stal bestsellerem, příliš počítačový na to, aby ho hráči pamatovali. Je to artefakt doby, kdy se ještě nikdo nebál udělat něco, co nespadalo do vzoru.

Dnes se k ní vrací jen kuriózní nadšenci konce osmdesátek. Pokud máš ráz pro staré příšery a zajímá tě, jak se experimentovalo s interaktivitou v textu a grafice, podívej se. Ostatní mohou projít dál.