Spectrum v devadesátkách vytahovalo z diskety věci, které vám dnes připadají nezvladatelné — a Hidden City je přesně takový kuriózum. Půlka hráčů si ji pamatuje jako skrytý klenot, druhá půlka si nepamatuje nic. Přesně to by mělo upoutat.
Jde o explorativní hru, kde se procházíte pomyslným městem plným záhad, skrytých prostor a věcí k sesbírání. Spectrum bylo v tom období zvědavé na všechno — od dobrodružství na motivy Lovecrafta až po místní ekvivalenty Point-and-Clicku bez myši. Hidden City patří do té kategorie, kde se snažíte pochopit, co se vlastně děje, proč jsou věci tam, kde jsou, a co s nimi dělat. Není to lineární procházka. Máte mapu, máte místnosti, a zbytek si musíte domyslet.
Hraje se obtížně, což není chyba — je to feature. Ovládání je minimalistické, grafika spíš připomíná návod na stavbu než skutečný svět, a tempo hry si odpočívá, když vás to nejvíc štve. Ale přesně v tom je geniální pasivní odpor — hra vám nekříží, jen čeká, až jí porozumíte. Pár kliknutí, čekání, sledování, co se stane. Moderní gamer by to mazal zápasem, ale v devadesátkách se tohle počítalo jako pokročilá psychologická zápletka.
Hidden City není hra, kterou byste hrál kvůli zábavě v tom tradičním slova smyslu. Není to ani arcade, ani puzzle, ani textovka — je to něco uprostřed, něco, co se zdá být rozpracované na půl. To ji ale dělá zajímavější než další podob Tetrise. Zůstala marginální proto, že ji není jednoduché hrát, a těch jednoduchých her bylo tehdy na rozdávání.
Dnes, když si ji zahrajete v prohlížeči a máte připraveného průvodce nebo čas experimentovat, je to svého druhu kulturní artefakt. Nejde o to ji hrozně rád hrát — jde o to pochopit, proč ji její fanoušci nadále vyhledávají a proč jí věnují tolik času. To je jediná správná otázka u téhle hry.
old
