Ultimare 1

Klikáš na nepřátelské jednotky a čekáš, co se stane. To je Ultimare 1 — tahový strategický titulus z roku 1993, který ti dává stejné ovládání a stejné výsledky bez ohledu na to, jestli si to představuješ nebo si to přečteš v manuálu. Nikdo vlastně neví, kdo ho dělal, a upřímně řečeno — po chvilce hraní to není zvlášť překvapivé.

Jde o turnovku, kde řídíš vojáky v bitevních polích. Bez velké dramaturgii, bez cut-scén, bez vyprávění — prostě herní deska a jednotky. Cíl je asi takový, jak by ho definoval někdo, kdo hrál čtyři tahové strategie a rozhodl se, že to zkombinuje. Nezvolíš si postavu, nezačíná se na nějakém příběhu. Prostě se vejdeš do obrazovky a vidíš, co máš dělat.

Střet s mechanikami je to nejpřísnější, co hra nabízí. Jednotky se hýbou podle pravidel, které jsou psané tak, aby to člověku zabralo pět minut pochopit. Není tam nic elegantního, nic, co by tě překvapilo. Animace postupu jsou pomalé, zvuková stopa je spíš přítomná, protože se tam něco muselo nachytat. Když se dvě jednotky utkají, víš přibližně, jak to skončí — ne proto, že bys předvídal hru, ale protože logika je průzračně jednoduchá.

Ultimare 1 je hra, kterou si dnes pamatuješ jen proto, že jsi ji chutnul v nějaké horečné noci v devadesátkách a na disketě leží vedle Warlords II a Disciples. Nerevoluční, ne neodolatelná, ale přesně tolik, kolik bylo k dispozici. Přinesla něco? Spíš nic, co by mu chybělo, kdyby neexistovala. Zestárla? Jako všechno, co mělo osmibitové ambice ve skutečném světě.

Dnes si ji zahraji v DOSBoxu, když chci strávit čtyřicet minut něčím, co si neštěká na myši a nevyžaduje to, abych si pamětoval, co jsem dělal vloni. Sedne ti to, pokud máš vnitřní klid a nežádáš od DOS straťáků nic víc, než aby fungovaly. Jinak — jsou tam lepší volby i mezi jeho věkovými vrstevníky.