King's Bounty 2

Když se po první misi sjedete do táboře a uviděte, jak vám rytíř podá hlavu padlého nepřítele jako trofej, víte, že King's Bounty si dovoluje být trochu brutálnější než ostatní. Tenhle střapec z roku 1993 se narodil z ducha starších roguelike her, ale dal si svůj prostor a vytváří příběh dynamicky, během hraní.

Hraje se to jako průlet krajinou plnou neřestí a zla. Jste tvrdý zabijáček najatý různými mociteli, který sbírá armádu z tvorů — od obyčejných kmotrů přes elf až po démony — a posílá je do boje. Cíl je prostý: plnit mise, hromadit zlato a co nejlépe se vůbec nemrznout, protože na cestách chladí jako v mrazáku. Mapy jsou procesně generované, takže pokaždé to vypadá trochu jinak, i když zásadně na stejné věci.

V boji se pozice řeší očkem — postavíte jednotky a kouklík, hra si počítá, kdo koho sejmeme. Nefiguruje se tady, nejde o šachovnici s gridem. Místo toho se jednotky přemisťují, střílí a bijí navzájem, zatímco vy kouzelíte a podávíte rozkazy. Když má soupeř padesát skeletů a vy jen tucet rytířů, není to příjemné. Hra pokutuje špatné rozhodnutí bez slitování. Nejdřív je to frustrace, pak si uvědomíte, že to je přesně ten prvek, který vám ten systém prodává — v tomhle světě nejste neporazitelný, jste upřímně slabý a musíte na to přijít.

King's Bounty 2 nikdy nekončí. Postupně se odemykají nová území, nové taktiky, lepší jednotky. Hra vás neštípne, když si vezměte levnější armádu a licitujete se s přirozeností. To, co se v devadesátkách zdálo složité a opravdu nové — ne lineární, ne příliš hezké, ale chytré a bohaté — se dnes bez přehánění stalo jedním z pilířů moderní taktické estrategie. Sáhla sem mechanika, kterou vidíte u Heroes of Might and Magic nebo Warlords.

Dnes sedne těm, co se nebojí nemilosrdné sady těch dobových grafických prvků a jsou ochotní přečkat několik prvních minut, než se do toho chytnou. Emulátoru nebo DOSBoxu si vezměte bez váhání — King's Bounty není o tom vypadat: je to o tom hrát se mozkem a nebát se chyby, která vám poslala pět jednotek do záhuby.