Mani

Když se v DOSovském katalogu objeví hra bez uvedeného roku, výrobce ani žánru, víš, že ti čeká něco málo zdokumentovaného — a Mani do té kategorie patří naplno. Jde o střílečku z pohledu shora dolů, kterou někdy v devadesátkách někdo naprogramoval a pak ji nechal bez fanfáru zmizet v digitálním archívu. Dnes na ní můžeš kouknout jen jako na zvědavý počítač šťukuje starý kus története.

Hrataň je přímočará — pohybují se po černé ploše, střílíš nepřátele, sbíráš střely a pokud možno přežiješ. Hra nemá zjevně žádný příběh, jen geometrické tvory, které tě pokouší, a tvůj cíl je být poslední na hřišti. Připomíná desítky podobných titulků, které vyrostly z klasických stříleček jako Asteroids či Robotron, ale bez jejich vynalézavosti.

Ovládání je funkční, grafika surová — základní tvary, minimalistická paleta barev, bez emocí. Zvuky si pamatovat nebudu. Hra tě neudrží ani deset minut, pokud nejsi den a noc s retro střílečkami. Ty skoro všechny tytéž sekvence znáš už šedesátkrát.

Proč si ji pamatujeme? Vlastně ji nepamatujeme. Mani je hra pro genealogy počítačových her a kolekcináře, ne pro hráče hledající kvalitní zábavu. Přinesla do světa... no, prakticky nic. Bylo by to jinak, kdyby měla nějaký osobitý prvek, ale je to spíš jako voda — tekutá, nedutá, už po minutě ji nemáš v puse.

Dnes si ji zahraješ v emulátoru z čisté zvědavosti, ze stejného důvodu, proč otevíraš neznámou složku v archivu. Není to traťová chyba, jen nezajímavý kousek mozaiky. Pokud máš chuť na starou střílečku, vezmi si raději skutečně známé terno — Robotron, Llamatron, nebo cokoliv od Eugeniuse Searcye. Mani tě zklamou méně tím, že ji ignoruješ.