Icy Metal

Icy Metal. Když jsem si ji po letech znovu stáhl, vůbec jsem si ji nepamatoval. A pak mě hned v prvním levelu přetlačil nějaký zmražený robot a bylo mi všechno jasné.

Jde o jednoducho arkádní střílečku z roku 1992, kdy takovýchto her vznikalo jako hub. Ovládáš postavu (nějak nesourodě designovanou mezi klukem a robotem), pohybuješ se po obrazovce a střílíš na příšery a drony letící ze všech stran. Prostředí je futuristické, chladné, bez velké snaze o příběh. Jen nablízko vidíš, jak se věci kolem tebe zmrazují a zapálují.

Hra se hraje pomocí šipek a jedné klávesy na střílení. Nic složitého, nic okázalého. Střílení je přímočaré, pohyb odpovídá svou rychlostí a můžeš si udělat přestávku klidem ve spodním rohu mapy, kde na tebe chvíli nic nestřílí. Co ale bolí, je jednoduchost samotného herního designu — levely se cítí jako jeden druhého klony, chybí průběh a nějaký ten motivační skok mezi úrovněmi. Opakuj, opakuj, opakuj.

Icy Metal patří do kategorie her, které byly v devadesátkách nounduté a zapomenuté téměř hned po vydání. Zestárla špatně především tím, že v sobě nemá nic, co by ji táhlo dopředu. Grafika je spartánská, zvuky jsou nudné, a když ti po čtyřech levelech došla trpělivost, už víš, co tě v pátém čeká. Stejné nepřátele, stejná pozadí v jiné barvě.

Dnes si ji zahraji maximálně z nostalgie za dobu, kdy takovéto typy her vydávali jako lanýže. Není to zlá hra, není to ani zlá zábava na dvacet minut — je to jen velmi zapomenutelná. Pokud hledáš arkádní střílečku z peníze, máš stovky lepších voleb i z té doby.