Frankenstein

Šité horkou jehlou, ale s nádechem rebelství — takhle se zdá Frankenstein z roku 1994, když ho poprvé spustíš na počítači. Pixelové Frankenstein a jeho monstrum se motají po úrovních jako by nevěděli, kam jít, ale přesně v tom spočívá jeho zvláštní půvab.

Jde o run-and-jump hru v duchu časných devadesátek, kdy se ještě experimentovalo, čím tím vlastně arkádu ozvláštnit. Tady si autoři řekli: vezměme klasickou zápletku o vědeckém bláznu a jeho tvorovi, hodíme to do světa plného nepřátel, a nechme hráče doslova skákat z levého rohu na pravý. Úrovně jsou konstruované jednoduše, bez velkých ambicí na příběh — prostě postup dopředu, skok přes překážky, sražení nepřátel.

Ovládání je tuhé, jak se na dobu sluší a patří. Pohyb se tváří pomalý a ospalý, skoky mají svou fyziku, kterou si musíš nejdřív pamatovat. Není tu žádné elegantního sprintu ani letmého letitého kouzla. Grafika je ve stdefinici, která to v dorosáhnuté vzdálenosti vypadá skoro působivě, jenže když se přiblížíš, vidíš, že jde spíš o chaotický shluk pixelů. Zvuky jsou skromnější, ale zrovna tak nezapoměnutelné — když náraz, tak náraz.

Zhruba tak vypadá průměr devadesátkových experimentů. Frankenstein se nedostane do historie jako miláček žánru, ale jako podivný svědek doby, kdy vydavatelé ještě soutěžili v tom, kdo přece jenom vydá něco s monstry. Je to hra, která měla nějakou ideu, ale ji nedotáhla do konce.

Dnes je to především raritka. Kdo si pamatuje počítač v devadesátkách a rád si hraje s tím, co bylo opravdu vydáno, ocení ji jako artefakt. Není to zábava v tom smyslu, jak ji chápeš třeba u Lemmings, spíš je to procházka horší verzí akční plošinovky, kterou si člověk vezme do prohlížeče spíš ze zvědavosti než z touhy po zábavě.