Clone Invader

Něco mezi Space Invaders a vertikálním střílečem z nejhlubších devadesátek, kdy si programátor vzal klasiku a řekl si: udělám ji líp. Clone Invader je přesně to — vyzývavý arcade, který tě chce zlomit.

Pilotujete bílý bod dolů na černé obrazovce, proti vám jdou vlny nepřátel v géometrickém pořádku. Cíl: zbít je všechny, než dosáhnou spodku. Základní recept, který funguje už od čásů Atari. Tady dostaneš rovné rozdání, bez výmluv — jsi tu ty, jsou tam oni, a ten, kdo první zmatlí, prohrál.

Řízení je přímé: vlevo, vpravo, střelba. Bez akcelerací, bez zpožďování, bez zdvořilého rozjezdu. Odpálíš střelu, letí nahoru, buď trefí, nebo ne. Nepřátelé padají postupně, s každou vlnou víc a zuřivěji. Hra tě nutí pozornost a časování — vybírání si správné chvíle, kdy nešlápneš vedle. Tenhle druh stresu je přesně to, proč se v arcade hrály éčka. Není tu nic okolo, nic líbivého. Čistá mechanika.

Clone Invader se pak už jen opakuje — vlna za vlnou, pokaždé trochu hůř pro tebe. Zatímco Space Invaders měl alespoň grafický nádech a svérázný zvuk, tahle verze tě nechá jen s příslibem, že budoucí obrazovka bude horší. Na monitoru s CRT se to cítilo jinak — že je to vážné, že je to moje válka. Na dneší displeji to spíš připomíná zajímavý experiment než zážitek, který by tě lapil na dvě hodiny.

Dnes je to především zadáníčko pro ty, kdo chtějí zdokumentovat, co se dělo v počítačovém arkádovém podzemí v osmdesáti devíti. Není to špatně uděláno, jen je to věcné jako svačina v autobuse. Pokud jsi zvídavej na arcades bez vykrývajícího nátěru nebo si chceš zahrát něco tvrdého bez pohádky, Clone Invader tě nezklamě. Ale nepřijdi za ním s nostalgiou na něco, co jsi hrál v dětství — sem sis musel zabloudil sám.