The Dark Tower

Když se v osmdesátých letech na Spectru objevila hra o temné věži, nikoho překvapilo, že jde o dungeon crawl. Fantasy setting byl oblíbený, temno a záhada fungovaly i na monochromatickém displeji. Dark Tower se ale do této škatulky vejít odmítá — nebo aspoň ne zcela.

Jde v podstatě o dobrodružství v labyrintu, kde se pohybuješ v pohledu z první osoby přes tísňující chodbičky. Cíl je stále stejný: dostat se do věže, podívat se, co tam je, a ideálně s tím něco dělat. Hra ale nepředstírá, že bude nějaká povídačka — počkej, když stisneš tlačítko, dostaneš pak prostě nějaké číslice a barevné pruhy, které představují nepřítele. Zápas s ním pak spočívá víc v taktice a hodech kostkou než v divadelní show.

Ovládání je spartánské — pohyb, skok, útok, spotřeba magie. Víc nepotřebuješ. Charakter se připravuje na začátku, poté se už jen hraješ podle toho, co ti hra dá. Nuda by z toho měla být, ale není — je v tom něco hypnotizujícího. Chodbičky se krčí, temno je všude, a ty jdeš dál, protože chceš vědět, co bude dál. Графика je pokud možno nejbytostnější možná — barvy Spectru jsou to, co jsou, a hra s tím počítá.

Dark Tower není hra, kterou by sis dnes zahájil s očekáváním nějaké příběhové jízdy. Je to čistá explorace, hazard a přežití. Zestárla do té míry, že ti dnešní hráč vidí jako nehraný kód, ale právě v tom je její čar — hraje se jako rituál, ne jako zábava. Byla a je pro ty, co se rádi ztrácejí v datovém bludišti a nejsou odkázáni na to, aby je hra chytala za ruku.

Dnes se s ní nejlépe poznáš v emulátoru, kde nemusíš řešit načítání z kazety a můžeš si ji spustit kdykoliv. Sedne ti, pokud baví tě konzistence nad spektakulem, když se rádi cítíš ztracený a máš rád hry, kde je návštěva věže sama sobě důvodem.