Batspil

Na Spektru byla řada her, co vám rozměkčily mozek ještě víc než standardní tetris, ale Batspil patří do té zvláštní kategorie, kde ani hra samotná není jasná. Neznámý vydavatel, neznámý rok, nezařazené do žádného žánru — to je přesně typ starého software, na kterém si hrála někdy malá skupinka lidí a pak svět na ni zapomněl.

Co se dá ze zbytků pochopit, jde o něco okolo paličky, míče a principů, které si vezeme ze starých pinballů nebo breakoutů. Název sám říká: bat, spil — pálka, přehradit. Takže něco mezi squashem a Ponggem, možná s prvky, které se pokoušely být originální, ale jejich podstata se už dnes těžko vykopává z hráčské paměti.

Spectrum měl omezení, která byla čest — čtyři barvy, nízké rozlišení, zvuk jako poklepávání na kovové trubce. Batspil se s tím musel popasovat jako všichni ostatní. Hra běžela, reagovala, měla logiku, ale to bylo vlastně všechno. Nebyla to hra, která by vás udivila mechanikou nebo vizálem. Byla to jednoduché tlačení tlačítek proti počítači s předprogramovanými pohyby.

Dnes ji najdete v archivech a emulátorech jako kuriozitu. Není to hra, na kterou byste si vzpomněli jako na zásadní zážitek devadesátek. Není to ani hra, která by si zasloužila kultovní status z toho důvodu, že byla špatná. Je to prostě existující kód, který si někdo naprogramoval, někdy vydal a pak zmizel z vědomí.

Dnes se hraje tak, že si ji spustíte v emulátoru Z80, chvíli si pohrajete a uvědomíte si, proč takové věci nezůstaly v paměti. Není vůbec zlá, ale není ani ničím zajímavá. Jde o tu vrstvu her, která vyplňovala místo na policích vedle opravdu dobrých věcí, které se daly koupit za podobné peníze.

Pokud vás zajímá kompletní historie počítačové zábavy osmdesátek a chcete vidět, jak vypadaly všechny pokušení, která existovala — třeba v nějaké archivní chvíli — je to legitimní zkoumání. Jinak si ji těžko najdete čistě ze zájmu o zábavu. Je to hra, jejíž největší přínos je samotná existence jako důkaz, že se tvořilo opravdu všechno.