Pheenix

Pheenix je jeden z těch titulů, který si vzal název ze slova fénix, ale nijak zvlášť nezářící. Na Spektru se objevila jako sidescroller bez větších ambicí, kterým byl přesun postavy zleva doprava a zpátky hlavní náplní.

Jde o klasický skákací platfomer, kde se pohybuješ po obrazovce sestávající z bloků a snaží se dosáhnout nějakého cíle, obvykle shromažďovat věci nebo jednoduše přežít vlny nepřátel. Hra si říká o precizní skok a načasování — to je samozřejmě věc, která se musela zvládnout, nebo si ji zahrál fakt špatně a dostal sis seru.

Kontrola je typická pro spektrumové akce: citlivá na sebemenší chybu a vyžadující vytříbené zvyky. Postava skáče, kdy se ti to hodí, ne kdy chceš. Fyzika skoků se chová dost divně na některých místech, což znamená, že si musíš zapamatovat přesná místa a časy. Nepřítel je často moc rychlý nebo nelogicky umístěný, takže se cítí spíš jako průserní překvapení než záměrná výzva.

V devadesátkách tohle fungovalo, protože jsi neměl čím dál a hra byla všechno, co bylo k dispozici. Dnes vypadá Pheenix jako desítky dalších spektrumových platformerů — bez vlastního stylu, bez pamětihodného prvku, kterým by zůstal v paměti. Zvuk z reproduktoru je charakteristický syntetický kvikot, nic víc.

Pokud máš chuť na zatracené staré skákačky a chceš si vlastně jen ověřit, jak jsi na tom s trpělivostí, Pheenix si vezmi. Je to legitimní zmáčknutí gombíku a nic víc. Ale nepřidá nic nového, co by stálo za to obětovat večer.