Castle Eerie

Když jsem se poprvé podíval na Castle Eerie, věděl jsem, že půjde o jednu z těch her, která tě chytí atmosférou, ne grafikou. Spectrum totiž nebyl stroj na nádherné obrázky, ale o to lépe se na něm daly vytvářet světy, které tě noční tmou vytáhnou z bezpečí. Tato hra to vědla.

Castle Eerie je textová příběhová hra, kde se pohybuješ po místnostech nějaké připraveně zdevastované stavby a sbíráš objekty, vyluštíuješ prostředí a snažíš se pochopit, co se tu stalo. Je to lehce ostrý mix point-and-clickové logiky a hádanek, kterými ti autoři přiměli pomalovat si mapu na papír. Není tu střílení, není tu timer — je tu jen ticho, text a ta příjemná nejistota, jestli ten zvuk, co slyšíš v textu, je jen imaginace, nebo varovný signál.

Hraje se to téměř bez uživatelského rozhraní. Zadáváš příkazy, procházíš budovou, zkoumáš věci. Ovládání je jednoduché, ale pomalé — což v tomhle případě není chyba, ale vlastnost. Hra si vezme čas, hra tě kouše nápovědami jen když chce. Některé hádanky jsou poctivé, některé jsou tak nejasné, že pak kouknout do průvodce koukal až na internetu, když sem se vrátil po třiceti letech.

Castle Eerie nikdy nebyla sláva ani bestseller Spectra. Zůstala jsem z ní jako z nočního snu — jasná image, pocit, který už se neodstraní, ale podrobnosti? Podrobnosti se vypařily. Přesto je to hra, která se vzývá právě proto, že dělala to, co Spectrum dělal nejlíp: vytvářela hrůzu nápadem, ne polygony.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči a hned ti bude divně. Grafika je primitivní, tempo pomalé, hádanky místy nesmyslné. Ale právě v tom je její kouzlo — je to čistý distilát doby, kdy počítač byl jen asistent tvé fantazie. Komu se to líbí, má tady démon všech retro her: chybějící intuitivní návod a čtení mysli autora. Komu se to nelíbí, ten je z poslední generace.