Casa di Jonny, La

Když si na Spectru spustíš Casa di Jonny, první věc, která tě udeří, je zvuk. Písky a bučení, jako kdyby se za obrazovkou koukal nějaký malý zvířecí mozek. Hra ti dává jednoduchou úlohu: projít místnostmi domu a sbírat věci. Nic složitého. Nic, co by tě ohromilo.

Jde o探索ovou adventuru v duchu raných osmdesátek, kdy se v té chvíli ještě nevědělo, co vlastně hry být mají. Pohybuješ se po pokojích, klikáš na objekty, případně si vezmeš, co se ti líbí. Grafika je na Spectru typická — obrovské barevné kvádry, někdy si nejsi jistý, je-li to dveře, skříň, nebo jen chyba v zobrazení. Myslet musíš sám.

Ovládání je tuhé. Pohyb je pomalý, interakce není intuitivní, a když si vezmeš něco špatně, padesát procent času nevíš, jestli se věc sebere, nebo se jen něco stane v pozadí. To není bug, to je design doby. Spectrum neumožňoval rychlou zpětnou vazbu a grafikou. Tvůj mozek se musel sám rozhodnout, jestli bylo něco zajímavého.

Casa di Jonny je zajímavá právě tím, že si neváží tvojích očekávání. Není to hra, která by ti držela ruku nebo řvala na tebe. Je to artefakt z doby, kdy hra byla spíš návod k vlastní fantazii. Někdy to funguje, někdy frustruješ. Oba pocity jsou autentické.

Dnes, v prohlížeči s Spectrum emulátor, si ji spustíš spíš ze zvědavosti než z touhy hrát něco zábavného. A to je v pořádku. Je to jako koukat na záběry z rodinné dovolené z roku 1984 — zajímavé, ale ne proto, aby to byly fotky sebe.