Boom

Když se v dřevěném domku rozběhne permanentní exploze, člověk si uvědomí, že grafika z roku 94 a dnešní zdravý rozum jsou dva různé světy. Boom je přesně to, co název slibuje — hra, která se točí kolem střílení a ničení, bez okolků.

Jde o akční shoot-em-up s vrchním pohledem, kde se pohybuješ po arénách a likviduješ nepřátele baleným ohněm. Cíl je prostý: přežít, postřílet co nejvíc věcí a dobít se na konec úrovně. Bez příběhu, bez finty, bez motivu, proč tě ty tvory útočí. Je to čista mechanika, a to je vlastně v pohodě.

Hraní je jednak zábavné, jednak frustrující. Ovládání funguje — pohyb, střelba, přeměny zbraní — ale detekce zásahů občas hraje, jak se jí chce. Nepřítel tě zasáhne, aniž by ti jeho střela léta přes obličej, a ty zas často střílíš vedle viditelného cíle. Na obrazovce se to hemží barvami a efekty, což má určitý retro šarm, ale taky to působí chaoticky. Není to třeba Doom s jeho pocitem kontroly. Boom je spíš jako koukat na bujaré dítě, kterému vypadly všechny cukrovinky najednou.

Paměti na ni není mnoho, protože byla relativně obscurní. Nebyla to hra, kterou by kupoval každý druhý — zůstala v podstatě v regionálních kulhajících sbírkách. Svým způsobem se právě proto zachovala, protože ji nikdo moc nehecoval ani nenostal. Je to takový malý kousek devadesátek, který zkrátka existuje.

Dnes ji najdeš v online emulátorech a je to legální vintage zábava — nic víc, nic míň. Pokud máš ráд primitivní akci bez pretenzí, kde jen tápeš po obrazovce a zbytečně slibovaná přepočítaná fyzika tě zbavuje poslední vůle, klikni si ji. Je to třeba hodinku a pak máš pokoj. Ani jsi neztratil čas, ani si nezaslouží tvůj respekt. Jen to bylo.