Blocks from Hell

Tady je něco zvláštního: puzzle hra z roku 1993, která si hraje na to, že vás bude děsit. Ne, nejde o hororu, ale název slibuje něco temného. Otevřeš ji a zjistíš, že je to vlastně Tetris v pekle — kameny padají shora, skládáš je do řad, ty se mazají. Pouze s tím rozdílem, že prostředí vypadá jako dost chuderná RPG lokace plná kostí a temných barev.

Jde o jednoduchou mechaniku, kterou znáš ze smaženého chleba. Orientuješ bloky těsně před dopadem, pokud se ti podaří zaplnit řadu bez mezer, zmizí a dostaneš body. Nic převratného. Tvůj cíl je jednoduchý: hrát, dokud se ti hra nezbourá na hlavu. Obtížnost roste postupně, bloky padají rychleji, a náhle zjistíš, že střed obrazovky roste směrem k vrcholu. Klasický vzorec, bez překvapení.

Ovládání si vezmeš na myš nebo klávesnici, záleží na tom, jakou verzi seženou. Není tu nic sofistikovaného — rotace, pohyb vlevo, vpravo, drop. To, co dělá hru matoucí, je právě ta absence něčeho nového. Padající bloky, skórování, game over. Po dvaceti minutách víš, do čeho se pustíš. Nejde o to, aby ti hra sdělila něco hlubokou zprávou, jde o to, aby tě udržela obsaženou během nudného večera.

Blocs from Hell se drží někde na okraji retro paměti — není to Tetris, není to Klax, není to ani Puyo Puyo. Je to spíš ten druh hry, kterou si domů stáhneš ze shareware CD a zahraeš si ji padesátkrát. Pak ji zapomeneš. Přispívá jí na to, že design není nic, co by zůstalo visět v mysli. Prostředí je sice tematické, ale rozhodně ne originální.

Pokud máš chuť na rychlou partii bez velkých nástrah, funguje to. V prohlížeči ji najdeš, spustíš a máš půlhodinku zabavení. Očekávej ale puzzle hru z doby, kdy se tímto věcmi nevěnovalo příliš tvůrců. Není špatná, jen zapomenutelná. A to je horší než aby byla špatná.