Apocalypse - Europe

Kdyby se Spectrum hry dělily podle toho, co se v nich hýbe, řadil bych Apocalypse - Europe mezi ty nejpomalejší. Tady se nic nespěchá, nic se nehrne, čas plyne jako vazelína. A to není nutně špatně.

Jde o strategickou hru v reálném čase se tahem připomínajícím jakýsi primitivní předchůdce pozdějších tahových strategií. Zasadíš ji do zničené Evropy, kde se perou dva tábory — a ty ovládáš jeden z nich. Obrázky jsou tužka a papír, mapy se plují pomalu, jednotky se posouvají krokem. Cítíš z toho válčení z počítače z osmdesátých let, kdy počítač nebyl o grafice, ale o tom, že se děje něco v pozadí, co ty nejsou schopen dělat zpaměti.

Hraje se to pomocí kursoru, který jezdíš po mapě a označuješ si jednotky. Není tu nic nápadného, žádné animace, jen holá strategie. Řídíš armádní operace se všemi nutnými kontrolami — vznik jednotek, jejich pohyb, boje na dálku či v přímém střetu. Hra ti ale nedává luxus laciného vítězství. Musíš myslet, plánovat, počkat si na správnou chvíli, nebo ti nepřítel překlopí pozici jednoduchou manévrem. Takovýhle hry učily trpělivost jako kunderovu metodu.

V devadesátkách takle vypadala strategická hra, která se nemusela nikomu omlouvat. Apocalypse - Europe nemá čarovnou hůlku, nemá story cut-scenes, nemá nic z toho, co později v žánru začalo být standardem. Je to můstek mezi arcadovými střílečkami a vědeckou fantazií tahového přemýšlení. Zestárla v tom, že moderní hráč zvyklý na Warcraft tři nebo StarCraft nejspíš už nesnese, jak pomalu se všechno pohybuje, ale zároveň v tom, že právě tahle pomalost byla její silou — donucovala tě přemýšlet, ne jen mačkat tlačítka.

Dnes je to především dokument doby. Spektrum se táhlo s těmito ambiciózními věcmi tak daleko, jak se dalo, a tenhle pokus stojí za to vidět, pokud tě zajímá, jak vypadala vojna na osmibitové konzoli. Není to hra, kterou bys hrál pro zábavu — je to hra, kterou si zahraješ, abys pochopil, jak se cítilo hrát strategie v pověrečných časech, než Windows 95 přestoroval pojetí realtimové konkurence.