Aladdin

Aladin skáče po obrazovce jako myš v pasti — rychle, rozumně, ale bez větších plánů. Hra od nejmenovitého výrobce pro NES z roku 1995 je platformou, která se tváří jako adaptace Disneyova animáku, ale ve skutečnosti si dělá, co chce.

Jdeš zleva doprava, skáčeš přes překážky, sbíráš jablka a bijíš se s nepřáteli pomocí své magické lístky. Není tu žádná složitá mechanika — skoky se ovládají pořádně tuhle, a to je vlastně problém. Postava reaguje s malou prodlevou, která tě připravuje o přesné skokové manévry právě v chvílích, kdy je potřebuješ. Grafika je ostudy plochá, hudba zní jako přehrávač, kterého někdo vypnul uprostřed věty.

Co je ale zajímavé: hra si udělala svůj vlastní svět. Nejde jen o opakováníAnimovaných scén. Místo toho tě posílá skrz tašky, věže a podzemí, která nemají s filmem valně co do činění. Úrovně se střídají docela hbitě, a když se ti podaří dostat dál, přestane být nuda nejhorší nepřítel. Některé pasáže mají až příjemnou vášeň — zřejmě protože tvůrci věděli, že na NES prostě musíš dělat co nejlíp s tím, co máš.

Problém je, že pozadí této vášně vidíš jenom v krátkých chvilkách. Jinak to je střed — není to hra, kterou by sis koupl, kdyby jsi měl volbu. Ale když se ti zasekne v prohlížeči a máš na ni dvacet minut, zjistíš, že to není ani zdaleka nejhorší, co si NES mohlo dovolit. Zestárla v tom nejhorším smyslu slova, tedy bez vtipu a bez důvodu si ji pamatovat.

Dnes si ji zahraješ, máš-li chuť na starožitné platformy s tendencí být frustrující. Není tu nic, co by tě táhlo zpátky, ale také nic, co by tě odrazilo od hodiny lajení.