TerraFire

Táhneš kurzor přes hlavní menu a všimneš si, jak to vypadá jako z roku 1997 — barevné bloky, přerušovaná čára, zvuk jako když se papír prásní v elektromagnetickém poli. TerraFire je arcádní šotka, kterou máš chuť zahrát za pět minut, ale pak já tě z ní nemůžu vyrazit.

Střílíš svislou linií po obrazovce, která se sypou různé kostky a překážky. Cílem je přežít, odpoutat se oběma směry a stíhat to všechno — blbá klasika, která vypadá jednoduše, ale není. Hra nemá intriku, nemá příběh, ani nemá léta. Je to čistý pocit — rytmus, reflexy a ten pocit, kdy chceš nějak jedenkrát dopadnout líp než minule.

Hraje se v půl vteřiny lehko, pak začnout váznout tvoje prsty. Nemáš čas přemýšlet, jdi na instinkt — doleva, doprava, seber bod, skoč přes záludné umístění. Ovládání je přímočaré, kterou klávesou není ani na vážku, protože po pár sekundách si na nic jiného nemyslíš. To je paradoxně síla arcád — když je všechno dobré, neřešíš proč, hraješ.

TerraFire byla v devadesátkách taková neznámá, která se dostala spíš do sbírek DOS her než do paměti. Nebyla revolucionářská, nepřinesla nic nového, ale měla to, co měly mít jen nejlepší arcády — přítomný moment. Kdy skončíš za tříminutovku a vidíš, že už je poledne. Hra se nemusela bát času, kterou zestárnutí — pixely vypadají stejně staře a stejně čistě.

Dnes na ni kouknout znamená hlavně zjistit, jestli ti v těle zbývá místo pro vzrušení bez příběhu, bez tutoriálu, bez ničeho, co by ti říkalo, proč bys měl hrát dál. Pokud máš rád čistou hru bez vata, je to přesně tvá cesta.