Space Professor

Když jsem viděl titul Space Professor na Spectrumu, čekal jsem nějakou edukativní trippendicu. Místo toho to byla běžná střílečka, kde si půjčuješ jméno vědeckého poradce a snažíš se přežít.

Jde o jednoduchou vertikální shoot-em-up zasazenou do vesmíru. Ovládáš loď, která se pohybuje po spodku obrazovky, střílíš nahoru na postupující vlny nepřátel a snažíš se sbírat power-upy, které padají z vesmíru jako manna z nebes. Cíl je stará známá věc — jak nejvýš na žebříčku, než tě zasypou nepřátelé.

Mechaniky jsou otřepané, ale to na Spectrumu v osmdesátkách nikoho netěšilo. Loď se pohybuje plynule, střelba je pomalá a kontrola má tu klasickou počítačovou viskozitu — klávesnica reaguje s mikroskopickým zpožděním, takže pozicování není přesné, spíš odhad. Hráč si musí navyknout na to, že timing není instinktivní. Grafika je spartánská, černé pozadí s bílými nebo barevnými tvary, které představují nepřátele. Zvuk je mizerný — jen klikání při střelbě, žádná hudba.

Space Professor se zmešel. Nebyl nikdy skvělý, ani legendární, ani zajímavý. Patří do té veliké hromady Spectrumových her, kde nějaký hobbyista či malá firma udělala svou verzi věci, kterou už ostatní udělali lépe. Netrvá to dlouho, než si uvědomíš, že čekat je až moc.

Dnes by se na ni měl podívat jen ten, komu jde o kompletnost — chce si projít všechny střílečky na 48K Spectrumu a zkontrolovat, co vůbec vyšlo. Jako samostatné herní zážitek? Spíš ne. Existují i na tomto hardwaru lepší volby.