Když si člověk během hraní střídavě čte německé věty a kouká na obrazovku plnou textu, začíná si připadat jako při maturitě. Lebenslauf není hra v klasickém smyslu — je to interaktivní příběh na ZX Spectrumu, který tě vede životem jedné postavy, kde každá volba vede dál v příběhu. Žádné střílení, žádné skákání přes propasti, žádné sbírání pokladů. Jen text, čekání a rozhodování se.
Hra funguje jako čistě textová dobrodružství z osmdesátek, kdy se vypravěčství a výběr cesty zdály stačit. Hraeš životní příběh postavy od dětství až do smrti, přičemž tvoje rozhodnutí ovlivňují, jakou cestu vezmeš — štastný manželský život, profesní úspěch, nebo selhání a zklamání. Spektrum výsledků je překvapivě širokiý, hra ti nedá pocit, že vždycky existuje správná odpověď.
Lebenslauf je přitom nudný v nejprecizitějším slova smyslu. Ne proto, že by příběh nebyl zajímavý — je to spíš pocit, že se díváš na dlouhé čtení s občasnými výběry. Na Spectrumu bez grafiky, bez animace, bez zvuku se to cítí jako pásmo textu, který čteš ze zmetek papíru. Když vypršel čas a hrál se něco rozumnějšího — Jet Set Willy, Manic Miner, cokoli s pohybem a barvami — Lebenslauf zůstal stranou.
Jde o kuriosum, dokument z doby, kdy tvůrci zkusili posadit hráče do role jako v knize, kterou sám řídíš. Myšlenka není špatná, jen se to na domácím počítači osmdesátek necítí příliš přitažlivě. Text čteš pomalu, vždycky čekaš, než si přečteš řádek, možnosti se zdají často jednoduché nebo očividné. Dnešní interaktivní fikce a textové adventury to dělají líp — mají víc textu, víc stylu, víc důvodu, proč se koukat.
Pokud tě zajímá, jak lidé v osmdesátkách představovali „hra bez grafiky", Lebenslauf je zajímavý vhled. V prohlížeči si ho zahraješ bez problému, a pokud máš chuť porovnávat si, jak se hrály hry v DDR či západní Evropě, najdeš tu něco zvláštního. Ale jako zábava? Spíš jako archivní zaznamenání pokusu, který stále čeká na to, aby jej někdo udělal pořádně.
old
