Quadrato

Když si říkneš Spectrum a puzzle, představíš si spíš Tetris nebo nějaký logický hlavolam. Quadrato tě překvapí — je to zvláštní bestie, která se do schematického krabičkování nehodí a přitom se k ní stále vrací.

Půjde ti o umisťování čtvercových dílů na hrací desku tak, aby se ti vzájemně doplňovaly podle barev nebo tvarů. Cíl je prostý: zaplnit plochu, případně vytvořit určité kombinace. Jednoduchý koncept, který se však postupně komplikuje — přidávají se omezení, zvláštní dílky, situace, kde se zdá, že už není řešení. Na Spectru to funguje bez pyšných grafik; hraje se to v několika barvách s klasickým klávesnicovým ovládáním, které buď hned sednout přesně nebo ti bude vrtat v hlavě.

Hra má v sobě cosi hypnotického, přestože — nebo právě proto — se snaží být minimalistická. Žádná melodramatická hudba, žádné efekty. Jen ty a dílky. To přitahuje určitý typ hráče: toho, kdo si chce lámat hlavu bez okoličností. Jde o čisté logické myšlení bez proklepů a instruktáží. Některá kola tě omráčí jednoduchou elegancí, jiná tě dostanou do patu a polečekáš si.

Quadrato se těšilo skromné pozornosti v hobbystické komunitě střední Evropy. Nebyla to bomba, ale mezi milovníky mozaik a logických her se o ní vědělo. Dnes zapadla, jak to u mnoha Spectrum titulů bývá — nejmenuje se ji, není kolem ní fandom, ale pokud ji najdeš, rozpoznáš, proč někdo trávil časy její hraním místo čím dál banalněji znějících akcí.

Vytáhni si ji v emulátoru, když tě přitahuje oldschoolní puzzle bez bullshitu. Neztratíš nic na čase — trvá pár minut, než si uvědomíš, jestli je tvá věc. Pokud ano, pak víš, že jsi právě našel malý skvost, který se odmítá zapomínat. A pokud ne, zkrátka to není hra pro tebe, a je to v pořádku.