Space Intruders

Když se v raných devadesátkách koukal na obchod s diskety, Space Intruders tě varoval hned názvem — něco mezi Space Invaders a B-movie sci-fi s neonovou estetikou. Byla to česká či vydavatelskou alternativa, která si troufla na klasiku po dvaceti pěti letech a myslela si, že to bude snadný cíl.

Jde o typickou arcade střílečku s pohledem shora. Tvůj vesmírný stroj jezdí po obrazovce, střílíš dolů na vlny nepřátel, které se snaží sesypat sem. Při každé vlně jsou jednotlivci, jejich pohyb je předvídatelný, jejich počty se zvyšují. Cíl: přežít co nejdéle a nasbírat body. Vzorec starý jako vesmírné létání samo.

Ovládání je holé — šipky a mezerník jsou vše, co potřebuješ. Střílíš konstantně nebo jen když chceš, střely létají vpřed, odpor není vysoký. Hra běží plynule, barevně, bez zádrhelu. Zvuk je to, co byste čekali od PC Speakeru devadesátek — pípavý, metalicky a bez ambicí. Nízkopolygonová grafika sedí do doby, ale nepřináší nic, co byste neviděli už desítky krat jinde a lépe. Těžko se tu chytáš a dlouho se tu nezůstáváš.

Co na ní není špatně? Funguje. Není hardwarově náročná, ani nechce nic složitého. Ale to je přesně její problém — žádný háček, žádná čast, která by ji vryla do paměti. Zkrátka solidní But Nothing Special, jak by se řeklo anglicky. Vyšla v čase, kdy už hráči chtěli příběhy, detaily a hloubku, ne jen story bez příběhu.

Dnes tu hru hraji jedině proto, že existuje a stojí za to si připomenout, jak vypadal malý dev scene. Pokud jsi nostalgik na arcade bezedné, tak proč ne. Ale není to hra, po které byste prahli. Je to hra, kterou si zahrajete — párkrát — a zapomenete, aniž byste měli pocit, že vám chybí.