Bit-Bat

Padesát bodů na první pokus, pak už to jde jen dolů. Bit-Bat je pongová variace z roku 1982, která se snaží být o trochu chytřejší, než na co sama stačí. Místo jednoho míčku létají po obrazovce dva, tři, někdy čtyři, a tvoje pálka sedí na jedné lince dole a snaží se je odpálit zpátky. Jednoduchost až k slzám.

Nejde tady o žádnou složitost nebo hlubší mechaniku. Pohybuješ se nahoru a dolů, čekáš na míček a posíláš ho zpět. Je to taková zabíječka času, kterou si pustíš, když chceš zapnout mozek na minimum. Grafika jsou tři čáry a čtverec, zvuk podobně. Obrazovka bez zbytečností — hrací plocha a nic víc. Jednobarevný ascetismus, kterému se nedá nic vytknout, protože tam není nic, co by bylo špatně.

Zaměřuješ se na rytmus, na časování. Míček se odráží v předvídatelných úhlech, takže to není úplně náhoda. Po chvíli si osvojíš, kde se má s pálkou stát, abys stihl všechny míčky najednou. Pak je hra nudná. Zvládneš ji bez stresu, bez adrenalinu, bez pocitu, že by na tom bylo něco vypjatého. Je to pěkně poklidné, až příliš.

Bit-Bat sedí do kategorie her, které měly být jen rozptýlením na počítačích, kde se dalo programovat v základním BASICu. Přesně ta funkce — být tam, být k dispozici, když chceš něco, co nemá být hra, ale spíš digitální hračka. Ke konci sedmdesátek a na počátku osmdesátek se podobné věci pouštěly z disků se sbírkami programů. Byla to výplň, a v tom byla jejich devíza.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči a pochopíš, proč byla zábavou. Opravdu. Není to špatně udělané, jen primitivní. A to je správně. Když máš padesát let a máš pocit, že jsi věčně v čekárně, tak si Bit-Bat otevřeš a pět minut se díváš na dva a tři míčky a žádný tlak. Pak zavřeš a máš klid.