Nirvana

Padáš zpátky a slyšíš to — zvuk jako selhání, konkrétně zvuk své smrti. Nirvana není hra o spáse, spíš o tom, jak moc si ji svou nepozorností můžeš znepříjemnit.

Jde o jednoduchou plošinovku z roku 1989, kterou nikdo moc nechválí, protože není moc co chválit. Hraje se na PC pod DOSem, pohybuješ se po obrazovce s minimem grafiky a maximem frustrace. Cíl je vždycky stejný: dostat se na konec levelu, skočit sem tam, nasbírat něco, co vypadá jako sbíratelné. Nic hlubokého, nic chytrého.

Ovládání je přesné, což je vlastně problém — když umřeš, víš, že je to tvoje chyba, ne viny hry. Skok reaguje na stisk klávesy bez zdržení, což znamená, že každá chyba ti visí kolem krku. Skákáš po plošinách, které blikají jako starý neon, a vyhýbáš se věcem, které tě chtějí zabít — nejčastěji to jsou jen příslušníci nějaké animované bestie, kterou si dnes moc nepamatuješ. Grafika je spíš náčrtem něčeho, než aby měla charakter. Hudba? Píp z PC reproduktoru, který si připadá jako upomínka, že teď chyběla dělat něco jiného.

Nirvana si nikoho moc nedobyla a dodnes zůstává mezi těmi hrami, které zůstaly zapomenuty. Není to proto, že by byla zlá — spíš proto, že byla prostě osamělá mezi desítkami lepších plošinovek, které v devadesátkách vycházely. Ani se nestala kultovní novinkou, ani kultovní lolnem.

Hrát si ji dnes můžeš hlavně ze zvídavosti, nebo když ses rozhodl projít všechny starší platformery a checklist ti velí. V prohlížeči jde spustit, je to krátká záležitost a neztratíš nic důležitého, když si ji nespustíš. Ale pokud chceš opravdu starý skill-based challenge, existují lepší titulek.