Manhattan Blitz

Někdy se na disku objeví hra, o které nikdo neví, co to vlastně je. Manhattan Blitz je právě taková věc — Spectrum titánek, který si nikdo pamatuje a který taky moc nechtěl být pamatován. Hra tě bez servítku vrhne do New Yorku a řekne: hraj si. Zbytek si vymysli sám.

Jde o střílečku v duchu arkád — běhej po obrazovce, střílej na to, co se pohybuje, a snaž se nepřijít o zdraví. Manhattan Blitz se odehrává v labyrintu ulic plném opeřených nepřátel a dalších věcí, které ti chtějí škodit. Cíl je klasický: přežij vlny a pokud možno sbírej bonusy. Prostředí je chaotické, přesně takové, jaké si představíš pod slovem "Manhattan blitz" — rychlé, tvrdé, bez výroby.

Mechanika je jednoduchá do死 — pohybuj se kurzorem, střílej mezerníkem, koukej si na zdraví. Nic složitého, žádné kombo, žádné power-upy navíc. Na Spectrumu bylo takhle málo prostoru, že každá hra musela být střižená na kost. Ovládání není nijak zvlášť reaktivní, delay v responzi je znatelný — občas stisknout tlačítko a počkat, až se postava rozhodne se pohnout. To je ale spíš vlastnost středního Spectra, ne chyba hry. Grafika je papírová, zvuk kvílí jako když se počítač snaží si vzpomenout, proč vůbec existuje.

Manhattan Blitz je typickým zástupcem her, které se všechny začaly psát podobně: nějaký průměrný grafik, průměrný programátor, a hra se musela vejít na kazetu. Takovýchto titulů vznikly desítky. Některé měly grál, které zůstaly v paměti. Tenhle ne. Není to špatně udělaná hra, jen generická — za pár let ji nikdo nehledal, za pár desítek let ji nikdo nehledá teď.

Dnes si ji můžeš zahrát v emulátoru a strávit s ní deset minut. Najdeš v ní solidní arkádní prchlivost, žádné zbytečné záběry, čistý game design osmdesátkových střílečen. Ale nečekej, že tě to uchvátí. Je to jako koukat na staré fotografie z cizího pobytu — bez kontextu, bez příběhu. Poučení? Bylo jich moc, aby byly všechny dobré.