Jp Clone

Máš před sebou jeden z těch титulů, který si návštěvníka Spectrum paměti vygooglí a pak kouká: co to měl být vlastně zahrát? JP Clone je mystérní kousek z osmdesátých let, kdy se v malých herničkách psaly programy často bez jasného řetězu logiky — jen aby něco fungovalo. Jde o jednoduchou akční hru, kde se pohybuješ po obrazovce a snaží se něco v tom smyslu ovládat. Přesná zápletka se ztrácí v čase; návod k němu někdo asi nikdy nenatiskl, nebo se ztratil v hromadě papírů vedle monitoru RTA. Spectrum měl rád takovéto experimentální tituly, kdy se autor koukal, co se vejde do paměti a co je ještě fyzicky možné zvládnout. Graficky se bavíš základními čtvercovými pixely a minimalistní barevností, která by iColorGraf v Telesétu řekla, že to stoupá. Zvuk? Raději se neptej. Ovládání funguje jako u všech her té doby — několik tlačítek, která dělají, co ti řeknou, a nic víc. Nebude ti tady chybět nic, co bys měl v novějších hrách; bude ti chybět snad všechno, co moderní hráč považuje za samozřejmost. Ale právě v tom je kouzlo — zjistíš, jestli je hraní zábavou, nebo jen zbyt chod. Zde je to spíš záblesk toho, jak to začínalo. Proč si ji pamatovat? Jako příklad toho, jak to vypadalo, když se kódilo bez designu, bez ředitele, bez pressáku na deadline. Čistá improvizace. Hra tu zůstala, protože někdo ji na něčem uložil a nikdo ji nenamazal. Zestárla? Nebyla mladá, aby stárla. Dnes si ji zahraj v emulátoru, pokud tě zajímá, jak vypadala práce začátečníka na Spectrum — něco mezi cvičením a experimentem. Není to skvělá hra, není to strašná hra. Je to prostě kousek historie, který nikdo nehlídal. JP Clone: neznámá osmdesátkova puzzle na Spectru, která nikdo neví, co měla být. Experimentální, minimalistní a zapomenutá.