Krazy Kong

Hraješ opici, která leze po konstrukci a sbírá banány, zatímco ji pronásleduje šílený gorila. Tahle základní premisa není originální — zjevně inspirace z Donkey Konga se tady neřešila příliš delikátně — ale na osmibitu to stačilo. Krazy Kong je jednoduché volání starého školství: postup nahoru, zmáčknutí skoku v správný čas, opakování.

Grafika spektrumovská až na kost. Jednobarevné sprity, černobílé pozadí, občas nějaký ten tvrdší kontrast. Zvuk — když vůbec je — to není, co by tě upoutalo. Ale v tomhle případě to nevadí, protože hra se vůbec nepoužívá k promýšlené zábavě. Je to tradiční arkáda s jedním cílem: dál a dál nahoru, teď se to zvyšuje.

Mechanika je přímočará. Opička se ovládá tam a zpátky, skáče a musí se vyhnout gorile či ostatním překážkám. Zatím se to jeví jednoduché — ve skutečnosti je to banální. Nejde to o komplexnost ani o invenční řešení, jde o reflexy a o něco málo reflexivního myšlení. Každá úroveň je jakoby kopírování s mírnou změnou rychlosti nebo rozložení překážek. Po dvaceti minutách víš, co tě čeká — a tím pádem zvědavost rychle opadá.

Krazy Kong reprezentuje určitou erru, kdy se arkády kopírovaly bez ostýchavosti. V současnosti je to spíš kuriozita než odkaz. Hra funguje, nestydí se za svou elementárnost, ale ani se nepokouší o cokoli víc. Není to katastrofa ani skvost — jen průměrný klon z doby, kdy originální hry nestály tvůrcům za varovný e-mail.

Dnes si ji zahraješ, pokud tě láká čistý čas strávený nad zájmavou mechanickou hříčkou bez vykřičníků. Ani ne proto, že by ti změnila pohled na hry, ale protože někdy je jednoduchost sama o sobě zajímavá. Na chvíli. Pak si najdeš něco víc.