Guy Spy and the Crystals of Armageddon

ReadySoft. To jméno znamenalo v roce 1992 jedinou věc: animace jako z Disneyho studia a gameplay, který vás zabil dřív, než jste stihli pochopit, co se vlastně děje. Dragon's Lair, Space Ace — legendy z arkádových sálů, které se na PC tvářily jako interaktivní filmy. Guy Spy and the Crystals of Armageddon je jejich méně slavný bratranec. Méně slavný, ale ne nutně horší.

Hra staví na stejném principu jako předchůdci z dílny Don Blutha — plynulá kreslená animace, špionážní zasazení ve stylu béčkového bondovského thrilleru, a někde uprostřed toho všeho vy, co mačkáte šipky ve správnou chvíli. Guy Spy je agent s bradou i s humorem, mise vypadá přibližně jako záchrana světa před krystaly titulní zkázy. Zápletka slouží hlavně jako záminka pro sekvence honů, soubojů a pádu ze všeho možného.

Mechanika je čistý LaserDisc styl: sledujete animaci, hra vám v klíčovém momentu nabídne zlomek vteřiny na správný stisk klávesy. Špatně, umřete. Zemřete hezky — ReadySoft uměl death animace lépe než mnoho studií umělo cokoli jiného. Správně, animace pokračuje. To je celá hra. Kdo tohle slyší poprvé, krčí rameny. Kdo to jako dítě viděl na monitoru VGA, ví, proč to tehdy fungovalo: nikde jinde jste takovou plynulou kreslenou grafiku jednoduše neviděli.

Jak to zestárlo? Záleží na tom, co od toho čekáte. Jako herní výzva je to stále frustrující a omezeně zábavné — trial and error bez jakékoli hloubky. Jako technická ukázka roku 1992 je to pořád impresivní. Animace má švih, timing střihů drží tempo, a Guy Spy má aspoň o trochu víc prostoru pro akci než stoický Dirk the Daring. ReadySoft sem dal víc humoru a variability, než by člověk čekal. Na druhou stranu, kdo se sem vrátí kvůli hratelnosti, bude zklamán přibližně stejně jako já, když jsem tehdy konečně rozbalil Dragon's Lair.

Dnes Guy Spy sedne lidem, kteří chtějí ochutnat éru, kdy se „interaktivní film" myslel úplně doslova a nikdo to nepovažoval za marketingový podvod. V prohlížeči přes DOSBox Online je tohle ideální půlhodinová záležitost — dost dlouhá, abyste pochopili, proč jsme tohle v devadesátkách považovali za zázrak, dost krátká, aby vás nenudilo opakované umírání. Puristé retro herní scény si to zkusí jednou. Ti nostalgičtí to spustí znovu.