Nathan Rocks

Hud s bublinami, které se odrazují od stěn, a ty je máš zničit včas — Nathan Rocks patří do party her, které se na počítači hrály, když k dispozici byla maximálně třída rozhlasu a jeden joystick na čtyři hráče.

Hra je vlastně variace na klasiku Bubble Bobble, jen místo zábavných příšerek dostaneš kluka jménem Nathan. Pohybuješ se po obrazovce, střílíš projektily a snažíš se zničit padající bubliny dřív, než ti sundají zdraví. Zvuk typu pípnutí na Sound Blasteru, grafika vychytaná do neonových barev — to vše v klasickém rozlišení, kde se postavička pohybuje jako kostlivec v tuhém oděvu.

Mechanika je prostá a bez zbytečností. Klikáš, střílíš, skáčeš přes překážky. Levely se opakují s mírně vyšší obtížností, číselka v rohu ti tlukla na spěch. Není tu žádné geniální tempo ani vtipné vymýšlení — spíš únava z toho samého. Po pěti minutách víš, co tě čeká v příštích padesáti.

Nathan Rocks ale měl jednu velkou výhodu: v arénách se mohlo hrát více lidí najednou. V devadesátkách byla taková hra průzračným důvodem, proč se potulovat po počítačové učebně během přestávky. Dnes si na ni vzpomeneš spíš proto, že existovala, než že by tě pohltila.

Když si ji zahraješ dnes v emulátoru, poznamenaješ, že stárnutí ji ani nezlomilo, jen ji zbavilo kontextu. Bez tísně ze stresu a bez tlaky kamarádů vedle tvé židle to není víc než otravné cvakání. Smysl má hlavně jako kuriozita z doby, kdy to bylo na kuriozitu málo.