Fairlight

Fairlight vyšel v roce 1985 a britské osmibity tehdy zažívaly zlatý věk izometrických her — Knight Lore ukázal cestu a Bo Jangeborg z The Edge po ní šel dál. Hrajete za Isvara, který uvázl v hradu a musí najít Knihu světla, aby se dostal ven. Žádný příběh na dlouhé vyprávění; hrad sám je příběh.

Co Fairlight odlišovalo, byla fyzika. Předměty se dají zvednout, přenést, naskládat na sebe a použít jako schůdky k římse, na kterou byste jinak nedosáhli. V roce 1985 to působilo jako kouzlo — svět, který reaguje na to, co s ním děláte, ne jen kulisa ke skákání. Hlídky se vám staví do cesty, jídlo dochází a každá místnost je malý hlavolam z beden, sudů a dveří.

Graficky patřil k tomu nejhezčímu, co osmibity uměly: detailní izometrické místnosti, stíny, pocit skutečného prostoru. Verze pro Commodore 64 nebyla tak ostrá jako spectrumovská, ale nálada zůstala.

Co dnes bolí: hra nic nevysvětlí, mapa je velká a snadno se v ní ztratíte, a jediná chyba u sudu, který se rozkutálí, vás může poslat zpátky. Kdo hrál Knight Lore nebo Head Over Heels, bude doma; kdo přichází z dnešních her, dá si chvíli, než pochopí, že tady se bedny počítají.

Přesto je Fairlight milník — jedna z prvních her, kde mělo prostředí váhu. Zahrajte si ho v prohlížeči a zkuste postavit schody z beden dřív, než vám dojde jídlo.