Xatax

Rok 1994, půl jedenáctá večer, rodiče spí. Monitor chvíli bzučí, než se zahřeje, a z repráku Sound Blasteru začne hrát něco, co by se dalo nazvat hudební doprovod, ale přesněji je to elektronický rytmus, který vás do hodiny dostane do tranzu. Xatax. Jméno zní jako diagnóza, funguje jako závislost.

Pixel Painters Corporation dali světu horizontální střílečku zasazenou do kosmického prostoru — žánr tehdy přesycený, ale oni se o to příliš nestarali. Hráč pilotuje malý kosmický stroj a probíjí se hordami mimozemských nepřátel i stacionárních obranných věží. Cíl je přehledný: přežít, ničit, postoupit. Hra je rozdělena do tří epizod, na jejichž konci čeká souboj s tím, po kom je celá věc pojmenovaná.

Letíte zleva doprava, nepřátelé přicházejí z různých směrů a z trosek občas vypadnou tobolky s power-upy. Střelba se dá vylepšit, a to se hodí, protože obrazovka se brzy zahltí projektily a vzory pohybu, které je třeba číst reflexivně, ne analyticky. Obtížnost roste plynule, ale bez rukavičkového zacházení — kdo to nehrál tuhle éru, může být překvapen, jak málo hra vysvětluje a jak rychle trestá. Ovládání reaguje přesně, nic neodpouští.

Xatax nebyl průlom. Neobjevil žánr, nevymyslel mechaniku, která by se pak citovala dekády zpětně. Co udělal, bylo solidní řemeslo v době, kdy solidní řemeslo stačilo. Grafika šla co nejvíc z DOSu vytáhnout, zvuky měly šťávu a ten specifický feeling přeplněné obrazovky — kdy nevíte, čím začít — fungoval. Dnes hra zestárla tam, kde stárnout musela: variabilita prostředí je omezená, nepřátelé se opakují, a po první epizodě víte přesně, co vás čeká. Žádné překvapení, žádný twist.

Komu dnes Xatax sedne? Tomu, kdo chce dvacet minut čistého, neironického střílení bez tutoriálů, cutscén a odemykatelného obsahu. Prohlížečová verze na oldgame.cz ho spustí dřív, než byste hledali ovladač. Není to mistrovské dílo — je to poctivá střílečka z roku 1994, která dělá přesně to, co slibuje, a nezabírá víc místa na disku, než musí.