Dizzy - Prince of the Yolkfolk

Pamatuju si, jak jsem seděl nad klávesnicí a přemýšlel, proč mě tahle hra jmenuje závratným. Pak mi došlo, že Dizzy — to kulaté, po obrazovce se kutálející vejce — ten název dostalo doslova. Codemasters s ním prošli přes půl dekády a sérii her, a tahle epizoda z roku 1993 patří k těm komornějším.

Prince of the Yolkfolk je plošinová adventura, britská co do humoru i co do obtížnosti. Dizzy se probouzí uvězněný v jeskyni a jeho cíl je probudit princeznu Daisy, která tvrdě spí kdesi ve věži hradu — klasická pohádková zápletka, která slouží jen jako vidle na sérii logických úkolů. Hra není velká, mapa se dá projít za odpoledne, ale to bylo tehdy spíš výhoda než slabina.

Hraje se přesně tak, jak se hrály všechny Dizzy hry: sbíráš předměty, kombinuješ je na správném místě a postupuješ dál. Inventář je omezený na tři položky, což byl tehdy designérský záměr, jak prodloužit hru bez přidání obsahu — prostě jsi musel podnikat víc výletů. Dizzy se kutálí, skáče nepříliš ohleduplně a pád do vody nebo na nepřítele stojí život. Checkpointy neexistovaly v tom smyslu, v jakém je chápeme dnes. Frustrace byla součást balení.

Sérii Dizzy mám rád ze stejného důvodu, ze kterého ji nemiluju — je to čistý produkt britské herní školy devadesátek, kde obtížnost a skromné prostředky nahrazovaly délku. Prince of the Yolkfolk je jedna z kratších a přístupnějších epizod, grafika na svou dobu obstojná, hudba ve stylu čipové melodie, která se vryje do hlavy dřív, než stihneš vypnout zvuk. Co zestárlo nejhůř, je ta skákací fyzika — vejce se prostě nechová jako herní postava, se kterou by šlo spolehnout přistát tam, kde chcete.

Dnes má smysl ji zkusit, pokud tě zajímá, jak vypadaly adventury v době, kdy ještě neměly ambice být filmem. Je to malá, upřímná hra bez zbytečností. V prohlížeči ji rozjedeš přes DOSBox emulátory na Archive.org a celé to zabere méně času, než trvá nainstalovat moderní AAA titul. Komu ta zkratkovitá britská logika sedne, ten bude spokojený. Komu ne, přijde na to za deset minut.