Dead Awakening

Když si spustíš Dead Awakening, nevíš, co tě čeká — a to je přesně to, co na téhle hře fandí. Jde o point-and-click příběhovou hru z počátku nultých let, kdy se na Internetu střídaly podivné experimenty bez větší podpory vydavatele.

Jsem upřímný — přesné detaily o příběhu si nejsem jistý. Co vím, je že jde o atmosférickou hru s goticko-hororem nádechem, která se nezapřeklinuje v tutoriálech. Pohybuješ se po prostředí, sbíráš předměty, řešíš logické puzzle. Je to pomalé, je to tichomocné. Chystaš si čaj, ne espresso.

Grafika je třídní — statické backgraoundy v duchu Kyrandiích nebo raných Resident Evilů na PlayStation, jen primitivnější. Barvy jsou tlumené, přechodové. Zvuk je minimální, což samo o sobě vyrábí napětí. Sem tam zaslechnuš hlasitější efekt, a skočíš. Ovládání je klasické — klikáš na předměty, kombinuješ je v inventáři, čekaš, až ti hra dovolí postoupit. Není to o reflexech.

Dead Awakening se nepokoušel konkurovat AAA titulům. Byl to pokus někoho, kdo měl vizion a software a čas. Důsledek? Hra má podivuhodný, nezapomenutelný charakter. Zbytečně se nefrčí, zbytečně se neutápí v dialozích. Prostě jen je.

Dnes je to retro skvost pro lidi, co si chtějí hrát na vlastní tempo a nejsou vyplašení, když se nic neděje pět minut po sobě. Projde se ti ji jednou, pak skončí v archivu s poznámkou „to bylo zvláštní, ale né nehezké". A v tom je její kouzlo — není to hra, která by chtěla všem všechno. Chtěla by tobě něco specifického.