Shanna

Když se spustí úvodní sekvence, člověk čeká akční grind. Místo toho se ocitne v nějakém středověkém hnízdě s mužem jménem Conan a ženou, která se jmenuje právě Shanna. Jejich drama je jednoduché — musíš ji chránit. Co přesně děláš v tom bodě? Absolutně nic zajímavého.

Jde o takzvaný adventure game z roku 1993, který se vůbec nezajímá o to, aby ti vysvětlil, co se děje. Hra je posloupností scén, kde se pohybuješ po obrazovce, sbíráš věci a občas řešíš puzzle, která jsou tichá a nepromyšlená jako snílek na metadonovém programu. Nemáš mapu, nemáš ledajaký tutoriál. Zkrátka jsi venku — a povinnost tě počítá.

Hraní spočívá v klikání sem a tam. Není tu logika, kterou by sis podvědomě osvojil z ostatních her. Řešíš věci metodou pokus–omyl, což by bylo v pořádku, kdyby hra měla nějaký pulz, atmosféru, vtip. Ale nemá. Grafika je na úrovni rozpočtu třídního klubu, zvuky připomínají desku se škrábanci. Když něco vyzkoušíš, hra ti neodpoví, zkoušíš dál. Stává se to vlastně nudné dost rychle.

Shanna je příkladem hry, kterou vydalo nějaké malé studio, které si myslelo, že tajemství a nejasnost se rovnají hloubce. Místo toho se to rovná zbytečnému trápení. Adventure games měly v devadesátkách spoustu lepších představitelů — pointy a kliky, které měly kostra a smysl. Tohle je pouze kostřa od kostry.

Není to tak zlé, aby to byla největší tragédie. Ale není to ani dost dobré na to, aby ses vrátil. Pokud si ji chceš zahrát z čisté kuriozity nebo nostalgie, zkus si ji pustit přes emulátory — ztratíš tak dvě hodiny, které by ti chyběly jen v případě, že bys právě počítal každou minutu života. Svůj čas jsi mohl strávit velmi lépe.