The Secret of Foody

Pití a jedení jako zbraň proti světu. To je v kostce Secret of Foody, podivný kousek z devadesátek, kdy si vývojáři mohli dovolit věci, které by dnes skončily v koši. Jde o grafickou adventuru určenou pro DOS, která se ztrácí v zapomnění přesně z toho důvodu, proč by měla být zajímavá — protože je zvláštní.

Hraji za postavu, která se pohybuje po obrazovce klikáním na místnosti a předměty. Cíl? Sbírat jídlo a tekutiny, řešit jednoduché puzzle, postupovat příběhem. Nic složitého, nic, co by tlumočilo velkou zápletku. Prostě se pohybuju, sbírám věci, talkuju s postavami a snažím se dojít dál. Na první pohled klasická point-and-click záležitost, která by mohla vyjít z poloviny osmdesátek.

Jenže v tom je právě klíč. Secret of Foody se neposunuje nijak elegantně. Grafika je tichá a šedivá, zvuky jsou minimální. Ovládání funguje, ale není to příjemné — chod hry je pomalý, interface je neintuitivní. Puzzle nejsou obtížná, spíš lenivá. Cítím, že tvůrci měli nějakou představu, ale nedošlo jim, že zajímavost se dělá v detailech. Klikám, čekám, vidím další místnost, která vypadá jako ta předchozí.

To, co z té hry zůstalo v paměti těch, kteří ji hráli, je právě ta podivnost. Nije to špatná hra — je to hra, která se nemá příliš za co chytit. Není ani dostatečně obtížná na to, aby mě frustrovala, ani dostatečně zábavná na to, aby mě vtáhla. Žije si svým životem v nějaké mezizóně mezi experimentem a selhanjem.

Dnes? Secret of Foody je kurióz pro lidi, kteří sbírají všechno, co se kdy objevilo na DOSu. Nejde o to, že by byla play-worthy v dnešním smyslu — jde o to, že představuje určitý typ skromné devadesátkové tvorby, která se nedostala dál, než do pár počítačů milovníků starých her. Zahraji si ji v emulátoru na hodinu, více pro historii než pro zábavu.