Dardi!

Když se otevře menu a na obrazovce se objeví jednoduché menu se třemi možnostmi, hned je jasné, že tady jde jen o jednu věc: šipky, cíl a matematika. Dardi je starý šipkový simulátor z roku 1989, kdy se počítače ještě zásadně nenudily 3D grafikou. Místo toho ti tu nabídl klasickou šipkovou desku, jednoduché čísly po obvodu a jednu věc — trefit do správného pole.

Hra není titul, který by něco složitě vysvětloval. Dostaneš šipku, vidíš desku, házíš. Cílem je trefit do zadaného čísla nebo kombinace čísel. Jsou tu klasické módy — nejdříve se musíš zbavit všech bodů na desce, nebo hrát o nejvyšší skóre. Ovládání je přímočaré: vybraš úhel, vybraš sílu, pustíš. Nic extra, ale to je i to jedinou — žádná zhloupnutá animace, žádný waiting. Jsi u tahu za vteřinu.

Na PC to vypadá neuvěřitelně poustevnicky. Zelená deska na černém pozadí, číslice v pravidelné řadě, kurzor v podobě tečky. Zvuky? Minimální, spíš než aby něco říkaly, tak aby potvrdily, že se něco stalo. Není tu dramaturgického lákadla, není si co koukat. Je to prostě věc. Ale přesně v tom spočívá osobitost — v absenci všeho zbytečného.

Hraní se postupně dělá nudnější, když se jednou naučíš, kam počítač vrhá a jak se chová. AI není brilantní, spíš předvídatelná. Hra tak postupem času připadá spíš jako cvičení v trpělivosti než zdroj adrenalinu. Zastaralost tu ale není vada — je to jednoduché bez přebytků a bez falešné sliby, kterou můžou stáhnout později v životě.

Dnes si ji vezmete spíš do prohlížeče ze zvědavosti, abych si připomněl, jak jednoduché a přitom funkční byly hry na kezdetí 90. let. Není to mistrovské dílo, ale je to tiché svědectví doby, kdy si vývojáři nemysleli, že musejí dělat show. Prosté hraní bylo dost.