Czorian Siege

Když se zapne hra s názvem Czorian Siege a po chvíli ti z reproduktoru vypadne cosi mezi retro pípáním a oznamovacím tónem telefonu, vím přesně, do jaké doby se vracíš. Třetí léta osmdesátých na PC, kdy byla grafika víc v tom, co si tvůj mozek domyslel, než v tom, co videl.

Jde o vojenský taktický simulátor v raném PC gardu — úloha je prostá: obrana pevnosti Czor proti postupujícím vlnám nepřítele. Nehrajeme tu akční střílečku s reflexem, ale nehrozí ti ani nějaká hlubokominutová strategie. Je to spíš skoro puzzle kombinované s taktickou hrou, kde musíš umisťovat děla, střelce a další obranu tak, aby vzdorovala vlnám útoku. Budgets, munice, pozice — to jsou parametry, kterými se hraješ.

Základní mechanika funguje bez zbytečného kumštu: vidíš mapa z nadhledu, kterakoli rozeznaváš terén, vybíráš si jednotky a jejich pozice. Číselné hodnoty ti říkají, co daná postava umí a co ne. Nejedná se o něco, co by tě strhlo za hrdlo, spíš to přitahuje tím, že je jednoduchá a funkční. Ovládání se krčí v jednoduchosti — zadáš rozkazy, hra se posune, ty zas a zas. Nic extravagantního, nic zbyrtnula. Občas si řekneš, že by bylo pěkné vědět víc o tom, co se vlastně děje, protože dokumentace byla v devadesátých letech průměrně něco mezi křivým papírem a tučným tajemstvím.

Czorian Siege se přitom drží někde mezi war games jako bylo Stratego a ambiciózními simulátory, které PC té doby chrlilo. Není to revoluce, spíš něco, co existuje a má svou logiku. Dnes už na ni nikdo nekuká jako na něco, co by změnilo svět, ale jako na kuriozitu té doby, kdy se táborníci pokoušeli vpravit do počítačů válečné strategie bez textur a bez zbytečného efektu.

Kdo si ji dnes vezme? Sběratelé a zběsilci na staré strategie. Těch pár minut hraní ti nedá vyplavit adrenalín, ale dá ti cit toho, jak se ta herní plocha myslela. Je to jako táhnout prstem po mapě a říkat si: to byl stav umění. Emulator a chvilka času na oldgame — a máš v tom kus historie, když nic víc.